Supr celodenní výlet na Šumavě

Převaděčskou stezkou Krále Šumavy aneb kanálem 54

Když se řekne „Šumava“ vybaví se všem příznivcům turistiky krásná krajina a mnohým hned potom legendární film Král Šumavy z roku 1959, v němž se prolíná syrovost horské přírody s bojem „obránců“ státní hranice a odvážných převaděčů. Pokud jste si někdy říkali, že by nebylo špatné si trasu, kudy chodil slavný Kilián projít také, přijde vám vhod náš dnešní tip na výlet. Zavede vás totiž zhruba do míst, kudy mohl kanál 54 vést a kde i dnes potkáte jen málokoho.

31.0 km

8 hodin 0 minut

14 Míst

Vimperk, stanice ČD

Sedmiskalí CZ/D

Náš výlet začíná na nádraží ČD ve Vimperku, kam museli dorazit všichni ti, kdo se s Kiliánem Nowotným rozhodli odejít z vlasti. Z Vimperka se vydejte na křižovatku U Sloupů. Tady, v chalupě Josefa Peka, nebo v (dnes již neexistující) hospodě, byl výchozí bod, kde Kilián uprchlíky přebíral.
 

Riskantní cesta lesy a močálem

Trasa začínala nedaleko Vimperka u křižovatky U sloupů, kde stával dnes již neexistující hostinec manželů Koubových, kteří u sebe běžence přechovávali. Někdy také mohli lidé přespat na samotě Josefa Peka. Uprchlíky si pak přebíral buď sám Kilián, nebo jeho pomocník Grabmüller.

Od „Sloupů“ zamířila skupinka k Městské Ladě a Medvědímu potoku. Ten uprchlíci překonali v lese „V Lovčím“ a pak stoupali k Michalově huti. Potom stoupali lesem na vrchol hory Kamenná (1101) a úzkou pěšinkou k osadě Nový Svět. Právě tady se Kilián se svými svěřenci dostal k Chalupské slati, onomu slavnému močálu, který je ve filmu líčen jako hraniční. Pravda je taková, že hranici netvoří a Kilián jej používal, aby si jím zkrátil cestu a vyhnul se silnici s hlídkami SNB. My dnes přes močál přejít nemůžeme – odrazující je nejen vysoká pokuta ze strany strážců CHKO Šumava, ale i 7metrová vrstva rašeliny, která by člověka neznalého správné cesty dokázala rychle pohltit. Bažiny proto obejděte přes Borovou Ladu, kde v místním hostinci můžete doplnit ztracenou energii.

Mostek u Františkova – nejnebezpečnější místo trasy

Kilián ze slati pokračoval určitě lesem pod Janskou horou, naše trasa se s tou jeho sejde až u Františkova, kde v nejriskantnějším místě trasy (u mostku přes Teplou Vltavu) dnes stojí památník králů Šumavy. Chtě, nechtě, zde musel Kilián překonat silnici a dostat se do lesa na druhé straně. Pokud to šlo, řeku jednoduše přebrodil, ale jestliže byla rozvodněná, nebo příliš ledová, přecházel přímo přes mostek. V roce 1950 si právě tady na něho počíhala STB a legendární převaděč zde spadl do léčky. Podařilo se mu však uprchnout, ale byl to jeho poslední přechod a do Čech se už nikdy nevrátil.

Dál vedla cesta vzhůru do sedla mezi Stanovou horou a Vysokým stolcem. Odtud šel Kilián po severozápadním svahu Stolového hřbetu, až se nedaleko pramenů Vltavy dostal ke státní hranici pod vrcholem Stráž a překonal jí pravděpodobně východně vrcholu Siebensteikopf, kde přes hranici vede stará stezka. Necelý kilometr dál na východ stávala obec Bučina, kde bylo před válkou nejvýše položené oddělení Finanční stráže v Čechách. Na německém území musela Kiliánova skupina dojít do obce Finsterau, kde byl každý nově příchozí vyslechnut důstojníkem CIC. Často ale již za hranicí čekali Američané s automobilem, nebo zde měl sám Kilián připraven nákladní automobil, který používal při svém obchodování se dřevem. Celá trasa na českém území byla dlouhá necelých 30 km.
 

Slovo o Kiliánovi – z řezníka živoucí legendou

Šumavský Němec Franz Nowotny alias Kilián se narodil v prosinci roku 1905 pravděpodobně v osadě Pláně u Starých Hutí. Již jeho otec Josef byl slavným pašerákem, který svého synka bral na cesty přes hranici od jeho devíti let. To od něj se malý Franz naučil dokonale se vyznat ve svém rodném kraji, znát každý lesní kout a rašeliniště, státní hranici a službu Finanční stráže.

V letech 1919 – 1922 se u řeznického mistra Gollera ve Vimperku vyučil řeznickému řemeslu. V roce 1935 se oženil s Theresií Pfeifferovou a v té době již pomalu překonával pašeráckou pověst svého otce. Přes hranici pašoval sacharin, jehly, nitě, tabák a mnoho dalšího sortimentu. U místních byl velmi oblíbený a měl doma na české straně, ale i na německé mnoho přátel. Už v těchto letech se o něm tradovala spousta historek. Nejčastěji se vyprávělo, jak unikl „financům“ v převleku za kněze nebo jeho mistrovské kousky na lyžích, kdy údajně dokázal sjet skalní stěnu nad Prášilským jezerem, což by byl i dnes nadlidský výkon.

Za války roku 1940 musel jako Němec narukovat do německé armády, kde trpěl posměšky a buzeraci od říšských Němců kvůli svému příjmení českého původu a oblíbenosti u Čechů. Dostal se k válečnému námořnictvu a sloužil na lodi určené k odklízení námořních min, která byla na začátku roku 1943 potopena. Na ledovém otevřeném moři vydržel šest hodin, než ho zachránili Britové, do jejichž zajetí upadl. Ke konci války se mu podařilo uprchnout z francouzské pevnosti zpět domů, na Šumavu. Tam dorazil pravděpodobně až roku 1946, ale manželku a dvě dcery tu nenašel – byly odsunuty do Röhrnbachu, asi 25 km od českých hranic. Tam se Kilián usadil, začal obchodovat s dřívím a samozřejmě i pašovat. Sem tam přes hranici převedl i lidi, kteří měli nějaký škraloup z doby protektorátu a báli se trestu.
 

Postrach pohraničníků

V roce 1948 navštívil Kiliána major americké CIC James Williams, který byl velitelem úseku Třístoličník. Požádal ho o pomoc s převáděním agentů do ČSR a uprchlíků do Bavorska. Kilián souhlasil a CIC získala nejlepšího a nejzkušenějšího převaděče. S převáděním lidí mu pomáhal další šumavský rodák a pašerák Otto Grabmüller, krycím jménem Franz Schwarz. Soupeři na hranicích se pro Kiliana stali příslušníci pohraničního útvaru SNB 9600, kteří střežili západní hranici. Počty těchto jednotek ale byly velmi nízké a šance projít proto poměrně vysoká. Nejinak tomu bylo v prostoru útvaru Kvilda, jehož úsekem Kilián převáděl. Není znám případ, že by Kilian někdy použil střelné zbraně, dokonce ani při svém posledním přechodu, kdy byl postřelen, nevystřelil. Kilian také nikdy nepožadoval po utečencích peníze. Jen pokud mu někdo něco sám nabídl, případný dar přijmul.

Po léčce u Františkova v roce 1950 se do Čech nevrátil a spokojeného důchodu se dožil v Rohrnbachu na bavorské straně hranice. Mezitím hranici neprodyšně uzavřely drátěné zátarasy, což znamenalo konec převaděčského řemesla na Šumavě.