Pečení chleba na Lenoře

Na kole za kouzlem Krušných hor

Klíny

Dnes navštívíme lokalitu, ve které můžete své zdraví otužovat v zimě i v létě, v době, kdy na zemi leží metrové závěje i ve 30ti stupňových vedrech. Zdraví se tu neposiluje léčivými prameny, či zázračnými rašelinami a slatinami, léčí se zde pohybem, klidem, pohodičkou, čerstvým vzduchem a krásnou přírodou.

Klíny, baráčky jsou rozházené volně po hřebenu Krušných hor

Kdo tu nikdy nebyl, těžko tomu až do poslední chvíle uvěří, ale Klíny v Krušných horách jsou nádhernou horskou vesničkou. Cesta sem vede přes průmyslový Litvínov, což může návštěvníka trošku vyděsit, ale buďte si jistí, že vzájemná podobnost obou míst je sobě vzdálená stejně jako noc a den. Kontrast mezi industriálním podhůřím a malebnými horami snad není jinde větší a už jen proto stojí za návštěvu. I když uznávám, to by byl jen chabý důvod, a tak jich ještě pár přihodím. V Klínech najdete krásné, cenově dostupné a pohodlné ubytování v rodinném lyžařském areálu, který ovšem nabízí své služby celoročně. Lanovka sloužící v zimě lyžařům, pomáhá v létě překonávat výškový rozdíl cyklistům - sjezdařům, pro které jsou na sjezdovkách připravené singltreky v délce cca 3, 5 kilometru. I tohle možná najdete i jinde a tak ještě přihodím: stojí tu krásná sportovní hala s lezeckými stěnami, takže i za nepřízně počasí můžete zůstat ,,stále na horách“, je tu lesní posilovna, útulné wellness centrum, ale tím pravým a nepřebitelným trumfem jsou Krušné hory. Hory, které mají historicky možná trošku pokřivenou pověst, ale vězte, že nic není pravdě víc vzdáleno, než tvrzení že Krušné hory jsou zničené kyselými dešti a emisemi. Jediné, co zůstává z minulosti pravdou je to, že tu zdaleka není tolik turistů jako na Šumavě, či v Krkonoších. Ale to je vlastně další pozitivum, krajina, která byla dříve celkem hustě obydlena je dnes sice liduprázdnější, ale cesty, zajímavé osudy a pohnutá historie zůstaly, takže hurá do sedel, je co objevovat.

Z Klínů vyjeďte směrem k přehradě Fláje, asi nejkrásnějšímu místu dnešního výletu. Vodní nádrž Fláje, jediná pilířová přehrada v České republice má hned tři funkce. Slouží jako elektrárna, zásobárna pitné vody pro Mosteckou pánev a ochrana před povodněmi. Byla dokončena v roce 1963 a díky své unikátní konstrukci je zařazena mezi kulturní památky České republiky. Při pohledu z hráze směrem na vodní plochu není vidět jediné stavení, jediné město, jediný stožár, prostě žádná stopa po činnosti člověka. A to po celém horizontu. Přehrada leží ve výšce 740 mnm, tedy opticky jen pár desítek metrů pod vrcholy zdejších hor. Listnaté i jehličnaté stromy střídají obrovské louky, v přehradě je úplně černá voda, zřejmě musí být strašně hluboká, každopádně v kombinaci s modrou oblohou a barevnými lesy je to prostě krása…. Pokračujte do Českého Jiřetína, který se rozkládá asi deset minut na kole od přehrady. Táhne se podél potoka v délce možná dva kilometry, domky, ať už opravené, nově postavené, či příjemně zanedbané jsou roztroušené po přilehlých strmých loukách, podobně jako v Klínech. Není bez zajímavosti, že dřevěný kostel svatého Jana Křtitele, který tu dnes stojí, stál původně v dnes již zatopené obci Fláje. Ale to je na Mostecku asi takový zvyk – stěhovat kostely.

Hraniční přechod, pár kilometrů od Mníšku působí velice skromně

Český Jiřetín je navíc hraničním městem a tak toho využijeme a pokračujeme směrem do Saska. Samozřejmě se nabízí obě země porovnávat, takže tady jsou mé postřehy. Vesničky na německé straně jsou určitě upravenější, ale není v nich zdaleka tolik restaurací jako u nás. Po pár kilometrech narazíme i na přehradu, velikostí se podobá Flájím, ale chybí jí česká divokost a takový ten dobrodružný odér. Na polích je žluto stejně jako v Čechách, buď už i pole v Sasku patří nějaké firmě z holdingu, anebo se pěstování řepky vyplácí dnes prostě všude. Cesty jsou stejně upravené, ale v Sasku vedou víc do kopce. Ze srovnání, mi vychází lépe Česko, ale to je jen subjektivní pocit, možná, že to budete vnímat úplně jinak, kdo ví. Ale co nebudete vnímat jinak a jsem si tím rozhodně jist, je skutečnost, že návštěva Klínů a Krušných hor za to stojí. Doporučuji klidně víkend nebo celý týden, je tu určitě co objevovat. Více informací najdete na www.kliny.cz (link is external).

Shrnutí trasy: 

Délka trasy:   35 km

Čas jízdy:       3 h

Nastoupáno:  780 m

Náročnost:     těžká

Doporučené kolo: horské, rekingové

Cesty: asfaltové, lesní

Na kole v okolí Horské Kvildy

Jedno z nejstudenějších míst u nás není zdaleka tak nehostinné, jako je jeho pověst. Výlet centrální Šumavou začneme na Horské Kvildě, přes Březník dorazíme k pramenu naší nejdelší řeky a pak se podíváme do míst, kde se natáčel film Král Šumavy.

Z Filipovy Hutě je za dobré viditelnosti krásný výhled na Velký Roklan

Mezi nejkrásnější horská městečka v Čechách se nepochybně řadí Horská Kvilda. Tvoří ji asi třicet volně rozházených horských chalup a chat všech velikostí stojících tu blíž, tu o něco dál od břehů Hamerského potoka, na náhorní plošině s průměrnou nadmořskou výškou 1 000 – 1 100 mn.m. Klimatické podmínky jedné z nejvýše položených vesnic u nás a její poloha v centrální části Šumavy jsou skoro stoprocentní zárukou dostatku sněhu po celou zimní sezónu. Navíc je tu klid, krásný klid. Kdo si chce užít tu pravou šumavskou zimu a přitom nechce navštěvovat velká horská střediska plná aut a turistů, ten najde ideální podmínky pro rekreaci právě tady.

Cesta z Modravy vede podél stejnojmenného potoka

Existuje nepočítaně přírodních zajímavostí v okolí z Horské Kvildy, na některé se podíváme zblízka. Z obce vyrazíme směrem na Modravu, výjimečně kouzelné místo, jedno ze svých sídel si tu nechal postavit i Zdeněk Bakala. Vedle tak trochu utajeného miliardářova domu je lákadlem půvabné šumavské vísky třeba Dřevák alias pozoruhodné muzeum řemesel a dřeva nebo nádherná Klostermannova chata. Z Modravy pokračujeme do mírného kopečka podél Modravského potoka až k rozcestí Na Ztraceném. Odtud je to jen kousek na Březník. Jednu z nejchladnějších a nejdeštivějších lokalit v Čechách, kde jsou stromy, které nejsou o moc vyšší než dospělí člověk, staré i sto let. Kde se inspiroval Josef Váchal při tvorbě svých dřevorytů a kam Karel Klostermann situoval svoji patrně nejznámější knihu Ze světa lesních samot. To sem ovšem ještě přes močály a prales žádná cesta nevedla, stávala tu jen osamocená hájovna. Ta tu je dodnes a ještě vloni v ní byla stylová restaurace pod patronací NP Šumava, ale bohužel kvůli nezvládnutému řešení kuchyně byl její provoz zastaven. Alespoň, že výhled do okolí nelze omezit i když…Půvabný výhled na Luzný a Luzenské údolí kazí na první pohled uschlé stromy a holé pláně - pozůstatky po řádění kůrovce. Ale to k Šumavě patří, bez ohledu na diskusi o kácení, či nekácení je jasné, že kůrovec tu byl, je a bude. 

Stoupání na Černou Horu se zdá být nekonečné

Z Březníku se vrátíme opět na křižovatku na Ztraceném a pokračujeme po Šumavské magistrále přes Ptačí nádrž na další báječnou vyhlídku - Černou horu. Budete-li mít štěstí na počasí, uvidíte odtud dobře i rakouské Severní vápencové Alpy a jejich druhý nejvyšší bod Dachstein.  Z Černé hory sjedeme k Pramenu Vltavy. Jen pro upřesnění, Vltava má ve skutečnosti dva prameny. První, který je označován jako pramen Studené Vltavy, vyvěrá u obce Haidmühle v Bavorsku. Ten druhý, místo naší návštěvy, se nalézá na východním svahu Černé hory ve výšce 1 172 m n.m. a až teprve od soutoku obou hlavních pramenných toků nese řeka jméno Vltava. Samotný pramen je přístupný díky dřevěnému chodníku, který vede ke studánce od příjezdové cesty. Voda je tu čistá, takže můžete zkusit jak chutná doušek z naší nejdelší řeky. A když vám bude šmakovat, nezapomeňte zaplatit. Jak uvidíte, studánka je plná mincí, které stráží bedlivým pohledem o pár metrů dál stojící dřevěná socha. Údajně toto místo inspirovalo Bedřicha Smetanu k napsání jeho nejznámější symfonické básně, tak posuďte sami…

Výhled z Černé Hory není zrovna optimistický

Pokračujeme na Kvildu, jedna z nejvýše položených obcí v České republice (1065 m n. m.) vznikla pravděpodobně jako servisní osada na Zlaté stezce spojující Kašperské Hory a Bavorský Pasov. První záznamy pocházejí ze 16. století. Před druhou světovou válkou žilo na Kvildě přes 1000 obyvatel a ta se díky tomu a svému hospodářskému potenciálu stává společenským střediskem centrální Šumavy. Slibný rozvoj zastavilo zpuštění železné opony o čemž vypráví i film Král Šumavy, který se natáčel právě v těchto místech. Atmosféru filmu Vám jistě připomene i Jezerní slať se svou naučnou stezkou a vyhlídkovou věží, která stojí už jen kousek od cíle – Horské Kvildy. V některé ze zdejších chat, které mají právě tady tu pravou horskou atmosféru, si dopřejte to správné horské občerstvení. Konec konců, kvůli tomu jste na horách…

Shrnutí trasy: 

Délka trasy:  45 km

Čas jízdy:        6 h

Náročnost:    středně těžká

Na kole v okolí Kovářský

Lehká trasa bez většího převýšení v délce 110 km a vede přes regiony Chebsko, Sokolovsko, Karlovarsko a Ostrovsko. Cyklostezka Ohře navazuje na Valdštejnovu cyklostezku v Bavorsku označenou jako Wallenstein-Radweg.

Cyklostezka Ohře navazuje na Valdštejnovu cyklostezku v Bavorsku označenou jako Wallenstein-Radweg (Eger-Wondreb-Kösseine). Po překročení hranic do Česka je trasa značená cykloturistickým značením s číslem 204, v roce 2013 došlo k přečíslování na trasu č. 6.

Cyklostezka vede z obce Slapany, přes Cheb, Doubí, Most až do Kynšperka (region Chebsko). Dále pokračuje přes Sokolov, Královské Poříčí až do Lokte (region Sokolovsko). Poté vede trasa přes Svatošské skály do Karlových Varů (region Karlovarsko) a poslední úsek vás provede kopcovitým terénem, který není vhodný pro malé děti.

V Lužném u Pernštejna se napojíte na nový úsek cyklostezky Ohře, který se nachází v Ústeckém kraji. Ta se zde vlní podél řeky až k prvnímu významnému stoupání v obci Černýš. Dále stezka pokračuje do Kadaně a okolo Nechranické přehrady do Žatce. Odtud vás po místních silničkách dovede do Loun, Libochovic a přes Budyňský les do města Budyně nad Ohří. V Doksanech stojí za návštěvu rozsáhlý klášter. Za Doksany začíná opět cyklostezka oddělená od silnice, která vás provede obcí Brozany nad Ohří. Za obcí se zatím musí po silnici do Bohušovic na Ohří. V místní podnikové prodejně mlékarny je možné se občerstvit. Za Bohušovicemi již přijedete do Terezína a do nedalekých Litoměřic, kde stezka končí.

Hezký výlet poblíž Srní i Srubu

Přes Nebe a Peklo na Ždánov

Vycházkový okruh přes hájenku Nebe, kolem vrchu Chlum do bývalé osady Ždánov, přes Kavrlík zpět do Kašperských Hor. Cestou výhledy na město a šumavské vrcholy.

Zajímavosti: na louce zmizelé osady Ždánov stával pod zalesněnou mezí až do roku 1947 statek Peklo (Höllhof); pozůstatky linie opevnění československé armády z druhé poloviny 30. let 20. století (tzv. řopíky); zbytky zlatodolů na jižním svahu hory Ždánov.

Červené značení, délka 8,5 km (cca 3 hodiny), převýšení 210 m, povrch: asfalt, lesní cesty, horské louky.

Na dva hrady poblíž Srubu

Na Švihov a Rabí za panem Půtou

Až na rozlehlém nádvoří hradu Rabí uvidíte pobíhat ohnivého psa anebo u hradeb vodního hradu Švihova zahlédnete ďábla, kterak rajtuje na černém praseti, nemusíte dlouho pátrat po důvodech a hlavním viníkovi. Drtivá většina příšer, pověstí a báchorek ze Švihova a Rabí má jediného hrdinu: pana Půtu Švihovského z Rýzmberka.

Narodil se někdy po roce 1446, vystudoval práva v Lipsku a od roku 1479 až do své smrti zastával úřad nejvyššího sudího království Českého. Zároveň byl hejtmanem kraje Plzeňského a Prácheňského a držitelem panství švihovského, rabského, arcibiskupských statků v Roudnici a řady dalších větších i menších sídel. Od krále Vladislava II. získal také právo těžit drahé kovy a privilegium k přestavbě čtyř rodových sídel, které uplatnil zejména na Rabí a na Švihově ve spolupráci s tehdejším renomovaným architektem Benediktem Rejtem.

Čertovský vodovod

Na jeden život úspěchy, majetky i kariéra jak hrom, ale zkusme najít odpověď na otázku, proč by vzdělaného šlechtice, který navíc hovořil několika světovými jazyky, měl odnášet čert?
Odpověď hledejme v legendách, které provázejí podobně schopného muže, Jakuba Krčína z Jelčan. I pan Půta byl údajně člověk neústupný, krutý a bezcitný, který navíc pro nákladné přestavby svých hradů a přestavby a stavby četných kostelů, například v Nezamyslicích a ve Strašíně, potřeboval stále větší finanční obnosy a rád proto zvyšoval daně. Poddaní jej za to nenáviděli a pánovu pověst nevylepšily ani technické vymoženosti, které lidem usnadňovaly život – například unikátní dřevěný vodovod, který přiváděl vodu z vrchu Prácheň do kašen na zámek, na náměstí a k městskému pivovaru v Horažďovicích. Vodovod fungoval až do roku 1930 – tedy více než 400 let poté, co si Půtu odnesl čert.

Kde najdete hrob pana Půty?

Existuje několik pověstí o strašlivých Půtových skutcích, jimiž roku 1504 pohár pekelné trpělivosti přetekl. Zda si pro Půtu přišel čert na Rabí nebo s ním vyrazil strop na Švihově, se ale neví. Zatímco na Rabí prý ďábel využil úzkou průrvu ve stropě rozsáhlého sklepení, na Švihově si pana Půtu odnesl přímo z ložnice. Otvor, kterým pekelník se svou obětí proletěl, se prý opakovaně objevuje i ve střeše velké věže švihovského hradu. Aneb jak stojí psáno ve staré kronice: "Mnohokrát se pokusili díru ve stropě zakrýt, ale do rána zela vždy ve stropě znovu, jako tichá výčitka a připomenutí všem pánům hradu, že peklo měří své skutky spravedlivě a každá kapka zla může být tou poslední".
Jisté je, že na rozdíl od Jakuba Krčína, jehož hrob je prázdný, pan Půta nakonec v pekle neskončil. Odpočívá v horažďovickém klášteře, který sám založil, a na nádherném náhrobku z červeného mramoru je vyobrazen v životní velikosti. Přesto jeho běsnící a nasupený ohnivý přízrak, bloudící po obou západočeských hradech, patří ke strašidlům, která není možné vysvobodit. Především již před staletími zemřela dáma, která by se o to snad jako jediná mohla dle kletby pokusit – Bohunka Meziříčská z Lomnice, manželka pana Půty. Manžela mohla z pekelných spárů dostat jedině tak, že by hrad Švihov rozebrala vlastníma rukama kámen po kameni a všechny trámy, kameny a cihly pak roznesla do míst, odkud se na hrad dostaly. Bohunka tak ovšem neučinila, a proto Půta musí bloudit po hradbách, dokud se Švihov nerozpadne sám.

Námět na výlet na Lenoře - Soumarské rašeliniště

Kilometr a půl dlouhá naučná stezka vás zavede na rašeliniště u Soumarského mostu nedaleko Lenory. Stezka končí u 10 metrů vysoké vyhlídkové věže, ze které přehlédnete celou plochu rašeliniště.

Soumarské rašeliniště je jedním z mnoha rašelinišť, které lemují řeku Vltavu v širokém údolí zvaném Vltavský luh. Rašeliniště o rozloze 85 ha se u Soumarského Mostu vyvíjelo od sklonku doby ledové, tedy přibližně 9 tisíc let. Stalo se ostrovem chladnomilné severské přírody, zatímco okolní krajina zarůstala lesní vegetací. V posledních několika desetiletích se však podoba rašeliniště radikálně změnila. Může za to průmyslová těžba rašeliny, která zde probíhala od 70. let 20. století až do roku 2000. Celé rašeliniště bylo odvodněno sítí povrchových kanálů, důsledkem čehož poklesla hladina podzemní vody hluboko pod povrch.

Na cestě rašeliništěm vám poslouží povalový chodník, část trasy však pokračuje po měkkém řašelinovém podloží. Cesta vede od vodáckého kempu až k téměř 10 metrů vysoké dvoupatrové vyhlídkové věži, ze které uvidíte celou plochu rašeliniště jako na dlani. Dřevěná rozhledna stojí na nejvyšším bodě rašeliniště. Kruhový výhled poskytuje zastřešený ochoz ve výšce 6 metrů. Mimo Soumarského rašeliniště lze odtud dohlédnout na Stožec, hřeben Boubínu, Želnavskou pahorkatinu.

Soumarský most se nachází půl kilometru od hlavní silnice Volary – Lenora a je známý především vodákům, sjíždějícím Vltavu. Jinak je zde pouze malá železniční zastávka a penzion. Dostanete se sem z Volar po silnici č. 39 na Lenoru. Zhruba po 4km odbočte vlevo ke kempu Soumarský most, u kterého naučná stezka začíná. Na rašeliniště je bohužel zakázán vjezd cyklistům. Z důvodu výskytu silně ohroženého tetřívka obecného je stezka v zimě až do jara uzavřená.