Obec Lenora se nachází v údolí Teplé Vltavy na Šumavě asi 15 km jižně od města Vimperk. Vznikla v roce 1834 jako osada kolem nové sklářské huti. Tradici sklářského umění, které bylo známé po celé Evropě, připomíná expozice historického skla v místním sklářském muzeu.
Lenorskou sklárnu založil Jan Meyer v roce 1834. Nová sklářská huť Eleonorenhain (Eleonořin háj) získala své jméno po Eleonoře, manželce majitele panství Jana Adolfa Schwarzenberka. Později byl název počeštěn do dnešní podoby. Ve druhé polovině 19. století patřila továrna mezi největší a nejmodernější sklárny Rakouska-Uherska. Dodnes se u fabriky s vysokým komínem zachovaly původní dělnické domky, které dotvářejí cenný soubor lidové architektury.
Sklárnu proslavilo nejenom velmi kvalitní křišťálové sklo, ale také typické zeleně zbarvené sklo, v barvě tzv. lenorské zeleni. V Lenoře působil sklář Pavel Meyr, který dostal za znovuobjevení postupu výroby rubínového skla od tehdejšího panovníka, císaře Františka II. zlatou medaili. Hlavním sortimentem byl zvláštní druh anglického skla, obyčejné sklenice a okenní sklo. U lenorské sklárny fungovala také malířská dílna, ve které od roku 1869 pracoval slavný malíř Jan Zachariáš Quast, který před svým příchodem na Šumavu pracoval v chrámu svatého Víta na šesti novodobých vitrážích.
Sklo z Lenory sbíralo četné medaile na mnoha evropských výstavách – na světové výstavě v Paříži v roce 1867 získalo lenorské sklo tehdejšího majitele Viléma Kralika nejvyšší ocenění, úspěch slavilo i na světové výstavě ve Vídni v roce 1873. Lenorská sklárna přečkala přelom století i první světovou válku a v meziválečném období vyvážela až devadesát procent své produkce do Spojených států, Indie, Anglie i Belgie.
Sklárnu proslavilo nejenom velmi kvalitní křišťálové sklo, ale také typické zeleně zbarvené sklo, v barvě tzv. lenorské zeleni. V Lenoře působil sklář Pavel Meyr, který dostal za znovuobjevení postupu výroby rubínového skla od tehdejšího panovníka, císaře Františka II. zlatou medaili. Hlavním sortimentem byl zvláštní druh anglického skla, obyčejné sklenice a okenní sklo. U lenorské sklárny fungovala také malířská dílna, ve které od roku 1869 pracoval slavný malíř Jan Zachariáš Quast, který před svým příchodem na Šumavu pracoval v chrámu svatého Víta na šesti novodobých vitrážích.
Sklo z Lenory sbíralo četné medaile na mnoha evropských výstavách – na světové výstavě v Paříži v roce 1867 získalo lenorské sklo tehdejšího majitele Viléma Kralika nejvyšší ocenění, úspěch slavilo i na světové výstavě ve Vídni v roce 1873. Lenorská sklárna přečkala přelom století i první světovou válku a v meziválečném období vyvážela až devadesát procent své produkce do Spojených států, Indie, Anglie i Belgie.
Po druhé světové válce se sklárna zaměřila na výrobu foukaného skla, uvedla na trh i nový druh uměleckého skla, zvaného lenoár. V roce 1968 byla lenorská sklárna modernizována a produkovala výrobky z olovnatého křišťálu i čiré, bohatě broušené sklo. Konec slavného skla způsobila neúspěšná privatizace roku 1995. Od té doby se mění vlastníci a z kdysi světově proslavené sklárny zůstávají pouze ruiny. Ukázky slavného lenorského skla můžete obdivovat v místním Sklářském muzeu, které se nachází v budově obecního úřadu. Vedle prohlídky sklářského muzea lze také navštívit malou sklářskou huť, nebo brusírnu skla.
