2020-10-05

Poutavý článek o kostelu ve Srašíně

 POUTNÍ KOSTEL A STRAŠÍN NA ŠUMAVĚ.....

„… Panenko Maria strašeňská, co na Tvou pouť jsem se těšíval! Ani pomyslit nemohu, že vše to přešlo, přeletělo jako luzný sen, jako jitřní červánky. Tvůj kostelíček stojí na nízkém pahorku jako jindy stával – ale jiní jsou, kteří tam k němu putují: generace se vyměnily…“
Karel Klostermann, Šumavské Podlesí a typy z něho, 1890
Jako by stál na ostrově a s pevninou ho spojovala jen úzká šíje. Takovou dispozici má strašínský poutní kostel Narození Panny Marie. Kolem srázů však nehučí mořské vlny, nýbrž šumavské lesy. Všude kolem je jen zeleň. Ačkoli je kostel poutním místem a jeho věže jsou vidět z daleka, není od něho samotného vidět jediné stavení. Vzrostlým stromořadím je to cestou kolem hřbitova k nejbližším strašínským domům nějakých 300 metrů. Jen tak náhodou neprojde kolem nikdo, každý musí k baroknímu kostelu a rozlehlé faře za nějakým účelem přijít. Je tu ticho, klid; někdy ho může být až moc. Toto místo je zváno Hůrka. Pro stavbu kostela si ho podle pověsti vybrala prý sama Panna Maria. Když Strašínští začali stavět kostel na jiném nedalekém vršku, byly kameny pravidelně přemísťovány na Hůrku. Lidé si to nedokázali vysvětlit, až jednou prý uviděli samu Matku Boží, jak kvádry přenáší. O novém místě pro kostel tedy nemohlo být pochyb. Panna Maria se tu prý zjevila ještě jednou, a to zdejšímu duchovnímu, asketovi a poustevníkovi Martinu Rezkovi Strakonickému. Na doklad své přítomnosti vytlačila dokonce prstem v kameni důlek. (K tomu pověst...Na západní straně strašínského kostela bývala maličká poustevna, ve které žil starý poustevník. Již před mnoha lety odešel ze světa a jeho jediným přáním bylo, aby mohl na vlastní oči spatřit Pannu Marii. Když jednou ze své chaloupky vycházel, uviděl za kostelem na vyvýšeném místě nejsvětější Matku i s jejím synáčkem. Seděla na jednom kameni a poustevník před ní padl na kolena. Ona se usmála a prstem v kameni důlek udělala, z něhož hned voda vyprýštila. Podnes se v tom důlku voda nachází i ve dnech sucha a lidé, zvláště na svátky blahoslavenné Panny, do Strašína putují a své oči nemocné tou vodou vymývají. Kámen zídkou byl opatřen i kapličkou s obrazem mariánským. Albrecht Chanovský, Vestigium Bohemiae Piae, 1659) Voda, která se tu drží, působí údajně příznivě zejména na oči. Mariánská úcta došla svého zhmotnění i v modlitbách před vyhledávanou gotickou soškou Panny Marie. Postava poutníka, zde Martina Rezka, není ničím výjimečným. Naopak plně zapadá do příhraniční oblasti. Snad je možno sledovat návaznost na sv. Vintíře a jeho nedaleké působení na Březníku u Hartmanic. Mnohé paralely jsou však nesporné. Tam, kde bývali poustevníci, můžeme v době barokní čekat poutní místo. Tradice barokní pouti a lidové zbožnosti je na Šumavě hluboká a fenomén poutí, který se u nás opětovně rozmohl s příchodem jezuitů do Čech, se nemohl vyhnout ani Strašínu, který poskytoval poutníkům vše, co bylo potřeba, tradici R spojenou s gotickou soškou Panny Marie, zázrak – v podobě nevysychajícího důlku v kameni, genius loci – který nabízel šumavské podhůří. Nejznámější procesí se do Strašína vypravilo roku 1678 za Sušice, kde řádila morová nákaza. Na mor zůstala vzpomínkou i kaple sv. Rocha vystavěná nad Sušicí. Poutní provoz byl jistě bohatý, bohužel památka na něj se nedochovala, až na zprávy z kronik a vzpomínky farářů, téměř žádná. V pozdější době došlo k oživení poutního místa. Vše začalo již rokem 1879 založením bratrstva k uctění Nejsvětější Svátosti oltářní, z čehož rezultovala na počátku 20. století knížečka Jana Mottla a založení spolku přátel poutního chrámu Páně Panny Marie ve Strašíně za účelem „...pečovati o důstojnou úpravu a výzdobu poutního chrámu Panny Marie ve Strašíně a starati se o rozkvět poutí ve Strašíně“ a též i bohaté příspěvky v lokálních církevních novinách. Barokní přestavba strašínského kostela v 18. století byla vyžádána především potřebou reprezentace a většího prostoru, který by pojal poutníky přicházející sem z okolí, i když poutní význam kostela Narození Panny Marie nepřesahoval výrazně hranice nejbližších farností. V podstatě byl vymezen okolními poutními místy, kostelem Panny Marie Sněžné v Kašperských Horách, kaplí Andělů Strážných a kostelem sv. Felixe v Sušici a kostelem Nanebevzetí Panny Marie v Nezamyslicích. To, co přitahovalo poutníky do Strašína, byl nejen nikdy nevysychající důlek vody, ale také pozdně gotická soška Panny Marie, kterou sem, dle tradice zároveň s přestavbou, daroval Půta Švihovský. Venkovský lid silně tíhl k jejímu kultu, kterému v zdejším kraji „konkurovala“ v oblíbenosti jen Panna Maria ze Svaté Hory u Přibrami. Ovšem k významným poutním místům to zase nebylo tak daleko, již zmiňovaná Sušice nabízela v kapucínském kostele sv. Felixe obraz Panny Marie Bolestné, dar Jindřicha Hýzrleho z Chodů. Strašínská Panna Marie byla zobrazena v jedné ze 44 poutních kaplí, které lemovaly cestu z Prahy do Staré Boleslavi. Vzhled jednotlivých zastavení je nám znám díky Janu Tannerovi. V každé kapličce byl v dolní části výjev ze svatováclavské legendy, v horní pak některé místo mariánské úcty. V 38. zastavení tak byla nad Boleslavem obdarovávajícím chudáky u hrobu sv. Václava spodobněna Panna Marie Strašínská. V pozadí sochy můžeme tušit první šumavské vrcholy. Přiložená modlitba rekapituluje základní fakta o Strašínu jakožto poutním místu: dlouhou tradici, místní význam i osobu Martina Strakonického.85 V dalších výklencích byly vypodobněny i některé blízká poutní místa, např. Sušice, Horažďovice či Strakonice.Spis Vestigium Bohemiae Piae Albrechta Chanovského87 se zabývá božími šlépějemi Prácheňska a nechybí zde ani Strašín. A tak nemohl Strašín opomenout ani Zdeněk Boháč ve svém seznamu poutních míst.
A ještě pověst nakonec....Had se zlatou korunkou. Ke strašínské faře patřila louka zvaná Hradiště – za starodávna Hadiště. Na té louce bývalo veliké množství hadů a spolu s nimi se tam objevoval i hadí král s korunkou na hlavě. Za letního parna se vždy připlazil k blízkému potoku, položil na břeh svůj zlatý klenot a sjel do vody. Když se vykoupal, vzal si opět korunku a odplazil se pryč. Dole ve vsi u Jáchymů měli tehdá odvážného pacholka a ten přišel na nápad, že se zlaté korunky zmocní. Kdosi mu poradil jak na to. Má si prý připravit bílý ubrus a misku s mlékem a obojí nalíčit k potoku. Půjčil si tedy zmíněné věci u svého hospodáře a k tomu rychlého koně, neboť může jít o život. Jednoho poledne se vypravil na Hadiště a udělal, jak mu bylo řečeno. Potom se poblíž schoval. Po chvíli přilezl had, položil korunku na ubrus, napil se mléka a zmizel v potoce. Pacholek vyrazil, popadl ubrus i s korunkou, vyskočil na koně a již letěli směrem ke vsi. Zatočil rychle do Jáchymova dvora a jeho kamarádi za ním rychle zabouchli vrata. Vtom se ozvala strašná rána. To had, který za pacholkem letěl v patách, narazil hlavou do vrat a srazil si vaz. Kůň zničen tou štvanicí po chvíli zcepeněl. Protože měli z té hadí věci strach, darovali lidé ze statku zlatou korunku strašínskému kostelu. Mívalo ji prý na hlavě Jezulátko v náruči Matky Boží, jejichž socha je na oltáři. Jednou se do kostela vloupali zloději a s ostatními skvosty zmizela i zlatá hadí korunka.
Zdroj Liber Memorabilium Parochiae et Ecclesiae Strassinensis, zápis k roku 1879. Jan Mottl, Poutní chrám nejblahoslavenější Panny Marie ve Strašíni, Vodňany 2003, Zdeněk Boháč, Poutní místa v Čechách, Praha, Debora 1995 Had se zlatou korunkou zapsal Jan Mottl, Český lid